i slova jsou činy

Česká žurnalistika nemusí čelit žádným institucionálním překážkám

01. června 2017 12:28 / autor: Pavel Telička




Nejprve bych chtěl říci, že si nejsem úplně jistý, proč zde diskutujeme o situaci v českém mediálním prostředí. Domnívám se, že by se měl Evropský parlament zabývat systémovými problémy v těch zemích Evropské unie, které nerespektují základní demokratické principy a kde nezávislá žurnalistika čelí institucionálním překážkám. Česká republika zcela jistě není jednou z nich.

Je samozřejmé, že jednání Andreje Babiše, jenž je předsedou strany, kterou zastupuji, bylo nepřijatelné. Sám jsem s ním tento problém řešil, veřejně odsoudil jeho jednání a také ho požádal, aby přesně vysvětlil, co se stalo a jaká byla jeho role v této záležitosti. Rovněž jsem ho vyzval, aby usnadnil tuto situaci svou rezignací.

Ale Česká republika má funkční demokratické instituce, jejichž schopnost řešit takové problémy zůstává neomezená. Máme právní předpisy týkající se střetu zájmů, které vedly Andreje Babiše k tomu, aby svá média a další společnosti vložil do svěřeneckého fondu. Tyto instituce mohou také dobře posoudit, zda jsou to kroky dostatečné.

Nicméně je to jen individuální případ. Možná by bylo zajímavé poznamenat, že poslední index pro svobodu tisku vydaný uznávanou organizací Reportéři bez hranic řadí Českou republiku na 23. místo ze 180 zemí světa. Jsme tak vysoko nad Francií, které připadá 39. místo, Velkou Británií, která je na 40. místě, a nad Itálií s 52. místem.

Čeští novináři jsou při vykonávání své práce svobodní. Řekl bych, že vidím daleko větší důvod k obavám, kterým je nejednoznačný a spíše pasivní vztah členských zemí k evropské politice.

Nemyslím si, že je to něco, co bychom tu měli diskutovat. Chápu však, že mnozí z vás by rádi porozuměli rostoucí nejednoznačnosti k otázkám  EU v České republice i dalších zemích EU, jejich pasivitě a velmi silné tendenci vnímat evropský integrační projekt čistě z finančního hlediska. Ale opět se jedná o problém, který je běžný v mnoha zemích, nejen v České republice.

Zdá se, že někteří čeští politici, a to včetně prezidenta Miloše Zemana, zapomněli, co nás dovedlo do EU. Doufám, že si čeští občané ve volbách vyberou jen skutečně evropské vůdce, a to jak v podzimních parlamentních volbách, tak především v lednových prezidentských volbách. To by mohlo jistě přinést vítaný zlom.

Česká republika, stejně jako další země EU, potřebuje skutečné vůdce, kteří by aktivně nastolovali diskuze v mnoha otázkách - od Brexitu a budoucnosti evropské integrace k zabezpečí ohledně tisku a dalších výzev, na které jsme nyní příliš pomalí a slabí. Potřebujeme rozhodnutí a jejich prosazování. Chci českou debatu o těchto otázkách, ale také o euru.

Místo toho, abychom diskutovali o neúspěchu jednoho českého politika v jedné záležitosti, byť důležité, bychom se měli zaměřit na práci na reformě EU. Domnívám se například, že má velmi malý smysl pokračovat v diskuzi o pěti scénářích budoucnosti EU, a to zejména proto, že tři z nich nejsou vůbec žádné scénáře.

Čas, spíše než instituce EU, řekne, zda se Evropa vyvine ve vícerychlostní blok nebo zda se bude dál integrovat. O tom samozřejmě rozhodne naše vlastní schopnost dospět k dohodám u konkrétních problémů a výzev. Pojďme si tedy nejdřív říci, co je to za problémy, a začněme je řešit. Česká žurnalistika, stejně jako rychlé zkoumání záznamů bývalého prvního místopředsedy vlády Babiše, totiž není jedním z nich.

autor je europoslancem za ANO