logo Facebook
i slova jsou činy

Média by neměla strašit

13. srpna 2021 16:56 / autor: Vojtěch Bednář

Seriózní média a novináři nesou svůj díl spoluzodpovědnosti za obnovu života po pandemii koronaviru. Abychom se mohli vrátit k normálnímu životu, nesmíme se bát.
Strach je přirozenou reakcí člověka na neznámé vnější podněty. Pokud se bojíme, pokud jsme v úleku, fixujeme svou pozornost buď na to, co úlek způsobilo, nebo na kanál, kterým jsme se o působiteli dozvěděli. Tohoto jednoduchého faktu využívají média od svých počátků jako nástroje pro získání a udržení pozornosti spotřebitele, čtenáře či diváka. V praxi jej vidíme jako titulky i zprávy o tom, že něco hrozí, něco hrozného se může stát, či už se děje, a dále pak, v o něco více sofistikované formě, jako náznaky možné budoucí hrozby, která, byť není vyslovena se ve sdělení nachází.
Pro příklady nemusíme daleko. Hrozí nám krize, hrozí nám vražedná mutace koronaviru. Hrozí inflace, hrozí zdražování, hrozí nezaměstnanost, hrozí změna klimatu, hrozí sucho, vlhko, vedro, zima. Jistě, všechno jsou to legitimní problémy, ale ke všem je možné přistupovat racionálně a s kontextem. Pozornost si nicméně získají jen hrozícími titulky…a pokud možno obsahem.
Náš svět se nachází ve stavu, kdy pandemie, přírodní katastrofa, kterou jsme nezpůsobili, vyvolala dlouhou řadu ekonomických, společenských i ryze lidských problémů. Zdaleka není za námi a již nyní je jisté, že její následky poneseme roky. Za těchto okolností je zřejmé, že jediná šance, jak se následků pandemie zbavit co nejrychleji je, když všichni do jednoho budeme, seč nám síly stačí pracovat a spolupracovat na tom, abychom ji překonali.
Pokud však lidé sledují média a z nich se dozvídají, že jim neustále něco hrozí, není to možné. Jednou z funkcí strachu je totiž fixace pozornosti, kdy se vyděšený člověk není sto soustředit na nic jiného, než na riziko. Důsledkem nadměrné konzumace mediálního strachu tak je pokles výkonnosti, ale také vyšší nemocnost, vyšší riziko úrazů, vyšší riziko depresí.
Standardní odpověď mediálních profesionálů na výzvy o omezení „strašení“ je „vždyť nás přeci nemusíte sledovat“. To však není pravda. Jakmile se lidé fixují na předmět obav, mají velmi ztíženu možnost se jej zbavit a zodpovědnost je tedy na tvůrcích médií.  Neříkám, že by média o problémech neměla referovat, ale ne způsobem, který prvoplánově děsí. Protože tím snižují schopnost nás všech se s objektivním problémem vyrovnat a překonat jej.  Součástí české mediální tradice již od jejího začátku d dobách Národního obrození je to, že média, tedy přinejmenším ta seriózní nejen publikum informují a baví, ale také vzdělávají a podporují. Česká média stála u počátku naší novodobé identity, při nápravě těch nejhorších krizí a selhání a zcela logicky tak tvoří nezbytný prvek podpory a stabilizace společnosti v obnově z koronavirové pandemie. To však mohou splnit jen, pokud se jich a zejména jejich obsahů lidé nebudou děsit.
Média by neměla strašit. Hezký den.
PhDr. Vojtěch Bednář
www.firemni-sociolog.cz