Česká média - Je v ČTK skutečně každá Rada drahá?
logo Facebook
i slova jsou činy

Je v ČTK skutečně každá Rada drahá?

24. července 2018 13:00 / autor: Pavel Foltán

Tento internetový deník Česká média nedávno publikoval několik článků v souvislosti se situací v ČTK a v Radě ČTK, a to například článek: ČTK a Krametriovy ceny … (z 11. července 2018), dále i článek: „Vadí mi střet zájmů kolegy Žantovského“, říká šéf Rady ČTK Augustin … (ze 13. července 2018) a také článek: Rada ČTK: Každý člen je povinen vykonávat svou funkci tak, aby předešel konfliktu zájmů (z 19. července 2018).

Česká média jsou jedním z mála deníků, specializujících se (objektivně a vyváženě profesionálně) vesměs na mediální oblast a tématiku. To je už po několik desítek let i má specializace. Třeba v průběhu minulého desetiletí jsem napsal stovky článků, (a to převážně s mediálně analytickou, mediálně politickou, mediálně právní, apod. další tématikou), z nichž desítky byly právě pro deník Česká média, který byl už v uvedené době jednou z hlavních scén mediální analytiky a mediální publicistiky a v tom směru měl už tehdy značný vliv. A snad by se dalo říct, že i v tom směru byl průkopníkem.

Řečeno s klasikem „čas oponou trhnul“ a zdá se, že (v důsledku některých událostí – a přestože mám stále ještě velmi mnoho práce) budu mít nyní i po těch letech opět to potěšení napsat pro Česká média několik článků – a zdá se (jakoby recipročně), že zatím to vypadá asi tak na tři aktuální články. 

Úvodem stručně z mojí „mediální a radní anamnézy“

Tuzemský mediální terén znám osobně už někdy od poloviny 70. let a v té novodobé oblasti (tj. po převratu 1989) od přípravy a následného vzniku tzv. duálního systému jsem byl „insider“ už od počátku, a to ať už třeba coby analytik, konzultant, poradce, novinář, publicista, redaktor, apod. A mám za sebou i činnost v akademické mediální oblasti (řadu let jsem také přednášel na univerzitě), pár let jsem byl i tiskový mluvčí jedné ústavní instituce. A za těch 38 let mám i nějaké ty praktické právní zkušenosti. Dvě funkční období jsem byl i členem RRTV (což je ústřední orgán státní správy v oblasti státní regulace médií), z toho ve svém druhém funkčním období jsem byl ve funkci místopředsedy RRTV (a ten má z kompetenčních norem postavení analogické pozici 1. náměstka ministra), takže zhruba během toho desetiletí mi prošly rukama na tisíce správně-právních úkonů a stovky správních rozhodnutí, včetně soudních úkonů při jejich přezkumu, i kasačních, atd. V době mediálně-právní tsunami, tj. od počátku milénia (při zavádění zák. č. 231/2001 Sb., i celé řady novel k digitalizaci TV vysílání, kodifikace ZEKu, atd.) jsem coby mediální analytik i mediální právník byl po řadu let prakticky denně přímo u toho. A jsem stále i dodnes. Včetně dlouhé řady domácích a zahraničních mediálních konferencí, i odborné publikační činnosti, atd.

Lze tedy (i při vší skromnosti) považovat za řekněme poněkud úsměvné, když někdo někoho s takovou erudicí a referencemi nyní v médiích onálepkuje jako „nováčka“ - i s tím účelovým folklórem. Inu, má-li to někdo zapotřebí, tak je to jeho pivo (jak říkával můj přítel Karel Kryl) a rozlitý (jak jsem k tomu dodával já – v takových a v podobných případech). Kdo mě dobře zná, ten to ví.

ČTK a její Rada

Bezmála před 30 lety, když ČTK byla ještě federální (tehdy Československá tisková kancelář) a chystala se její parcelace, včetně té velké budovy v Záběhlicích, prošla okolo mne i snaha o konkurenci – kdosi se na mne tehdy obrátil také s žádostí o poradenství v rámci projektu ČTA (to je už dneska skutečně tak trochu pro opravdové pamětníky – no a já mám ledacos i z toho ještě stále v paměti). S tou novodobou „četkou“ jsem pak byl pár let ve styku i jako tiskový mluvčí, takže mám své osobní zkušenosti také z praxe v „extravilánu“. Začátkem roku 1993 s rozpadem ČSFR se z ČsTK stala ČTK a od června toho roku se jejím ředitelem stal JUDr. Milan Stibral (a to zhruba na dobu následujících 20 let).

Rada ČTK byla od počátku (po celých těch skoro 30 let) jakoby v pozici „toho třetího vzadu“ a kdo ví, možná nikoli náhodou. Takže asi i v důsledku toho jejího původního nastavení nebylo to členství v ní kdovíjak atraktivní pro špičku pelotonu mediálních odborníků. To sice až donedávna možná mohlo někomu i vyhovovat, jenže takové trendy jsou systémově dost rizikové (zejména z hlediska kontrolních funkcí v zájmu veřejnosti). A pak se to projevilo i v praxi. Asi nejmarkantnější to bylo (skoro už před deseti lety) počátkem srpna 2009, kdy Rada ČTK sama sebe nepříliš záviděníhodně zviditelnila v důsledku volby a následného jmenování-nejmenování nového ředitele ČTK – tehdy Ing. Radima Hrehy, který (coby vítěz „tendru“) na pár dnů nahradil ve funkci tehdejšího ředitele Stibrala, kterého v tom dotčeném výběrovém řízení porazil, stejně, jako i JUDr. Jiřího Majstra, který tehdy byl náměstkem ředitele (no a za pár let se pak po Stibralově odchodu do důchodu stal ředitelem ČTK), zatímco vítěz toho výběrového řízení Hreha se tou dobou asi ještě stále soudil ve věci toho zmateného jmenování-nejmenování, jímž si ta tehdejší Rada ČTK svou reputaci moc nevylepšila – a jeden z jejích tehdejších členů dokonce krátce poté odstoupil ze své funkce i na protest proti této podivné epizodě v historii Rady ČTK. No a pak se na to v toku pěny dní pozapomnělo a mediální zájem o činnost té Rady ČTK zase přikryl jakoby háv ze sametu.

ČTK sobě a o sobě

Na svých webových stránkách ČTK o sobě uvádí, že je „… veřejnoprávní instituceNení financována státem ani z koncesionářských poplatků.“ Zde je na místě určité upřesnění. Pojem veřejnoprávní je sice v praxi některými často nesprávně používán, avšak není přesný, protože správný termín je instituce veřejné služby v mediální oblasti. Podobně se chybuje i v případě ČT a ČRo, kdy se často nesprávně používá sousloví veřejnoprávní televize, resp. veřejnoprávní rozhlas, ačkoli správně je to i zde televize veřejné služby, resp. rozhlas veřejné služby. Podobně nesprávný je i pojem koncesionářské poplatky, (správně je to televizní poplatek, resp. rozhlasový poplatek) což je taková setrvačná nepřesnost z minulosti – ten tzv. koncesionářský poplatek byl totiž kdysi ve 20. letech minulého století zaveden jako úhrada za koncesi k používání rozhlasového přístroje za účelem příjmu rozhlasového vysílání. A tato jednorázová platba se hradila při koupi rozhlasového přístroje (na celou dobu jeho životnosti) a s přístrojem byl předán certifikát – koncese – jakožto doklad oprávnění k legálnímu používání toho konkrétního přístroje. Tento právní institut oné tehdejší „rozhlasové“ koncese však byl postupem času zrušen a už se tu velmi dlouho nepoužívá. Někteří lidé však i přesto stále ještě chybně mluví o koncesionářském poplatku (s onou velmi nepřesnou setrvačností). Nicméně v oficiálních materiálech (vč. webových stránek ČTK) by i tato terminologie měla být aktuálně přesná a správná. Přinejmenším de lege artis.

Ohledně srovnání výdajů – je dlouhodobě a všeobecně známo, že ČTK má mnohem nižší provozní náklady, než ČT a ČRo, které mají nejen podstatně více zaměstnanců, ale (na rozdíl od ČTK) mají výdaje za šíření signálu (provoz vysílačů, atd.), technické prostředky vč. autoparku (zatímco ČTK nemá žádný autopark), investice produkční a koprodukční (tzv. prvovýroba), autorská práva vč. tzv. tantiém, a krom ještě dalších nákladů pak nelze opomenout ani značné výdaje ve prospěch veřejné služby, a to v souvislosti s přechodem na digitalizaci RTV vysílání. Takže všechno je i zde nutné posuzovat v odpovídajících relacích. A nelze tedy ČTK zjednodušeně srovnávat s ČT a s ČRo nota bene víceméně s podtextem, že ČT a ČRo jsou ze strany státu (oproti ČTK) zvýhodněny. Ve skutečnosti nejsou.

K tomu, že ČTK není financována státem je pak pro úplnost nutno připomenout, že původní Československá tisková kancelář byla před 100 lety v roce 1918 založena jako instituce státní, takže z prostředků, plynoucích ze státního rozpočtu (potažmo tedy ve skutečnosti z peněz daňových poplatníků tehdejšího Československa) a jako taková byla z těchto peněz financována státem až do rozdělení ČS federace – tj. do 31.12.1992, když byla od 01.01.1993 delimitována na ČTK (tj. z té Československé tiskové kanceláře na Českou tiskovou kancelář), a to i s celým adekvátním podílem odpovídajících aktiv, vč. toho značného majetku hmotného i nehmotného, finančních aktiv, know-how, i tzv. lidských zdrojů, a zejména i archivu obrovské hodnoty. To vše bylo bezplatně převedeno do majetkové dispozice ČTK, coby nové právnické osoby veřejné služby. I s budovami, včetně toho objektu v Opletalově ulici 5/7, kde byla a je v nájemním vztahu řada firem, které tam platí nájem, který je příjmem ČTK. Uvedený majetek má tedy ČTK k dispozici od začátku roku 1993 a těch 25 let veškerá aktiva používá ke své činnosti mediální zpravodajské agentury (tiskové kanceláře) a ty své produkty prodává, z čehož vytváří svůj zisk. (Plus jsou zde k tomu i ty další příjmy z pronájmů nebytových prostor, atd.) A navíc až do roku 1996 dostávala ČTK státní dotace.

Na veřejnosti už se moc nemluví ani o tom, že dříve měla ČTK také několik desítek svých zahraničních zpravodajů v několika desítkách států po celém světě. A ti jí do jejího zpravodajského servisu ze zahraniční dodávali zahraniční zprávy, které ČTK prodávala svým zákazníkům. A není tomu až tak dávno, co (podle některých zdrojů) tito zahraniční zpravodajové byli placeni z rozpočtu Ministerstva zahraničních věcí, tj. ze státního rozpočtu. Takže se dá (v souladu se skutečností) konstatovat, že až do té doby tedy byla ČTK z nezanedbatelné části financována i státem. Aktuálně má ČTK už jen tři zahraniční zpravodaje, a to v Berlíně, v Bratislavě a v Bruselu. Tolik tedy jen pro pořádek a pro úplnost i k této části dané problematiky.

Jak je drahá Rada ČTK?

Stejným způsobem (čili změnou ze státních organizací na média veřejné služby) na přelomu roku 1992 a 1993 byla delimitována i ta další dvě média veřejné služby, a to Česká televize a Český rozhlas, včetně bezplatného převodu všech zmíněných aktiv. ČT a ČRo své produkty (své vysílání – tj. plnění svých úkolů v rámci veřejné služby) tedy divácké veřejnosti přímo neprodávají – jako zboží na mediálním trhu, ale tou protihodnotou ze strany veřejnosti jsou právě ty již shora zmíněné televizní, resp. ty rozhlasové poplatky. Z toho logicky systémově plyne, že ten princip zřízení, převodu a materiálně technického, provozního, aj. zajištění všech těch tří institucí byl ve své podstatě stejný. Takže nelze tvrdit, že ČTK byla (či je) oproti ČT a ČRo postavena do nějaké nevýhody. Například zatímco v rozhlasovém a televizním vysílání je dualita – v tuzemsku vysílá kromě ČT několik velkých zavedených konkurenčních televizí, a kromě ČRo i několik desítek velkých i malých a už zavedených konkurenčních rádií. Zatímco na trhu s mediálními informacemi, kde působí ČTK, zde nejsou žádné jiné srovnatelné a tedy konkurenční subjekty. Čili v tom segmentu má ČTK v podstatě dlouhodobý monopol. To jsou fakta, která je nutné objektivně zohlednit – taková je realita.

Mimochodem, jak vyplývá z veřejných zdrojů, tak v ČTK je nejvyšší průměrná mzda ze všech tří institucí veřejné služby v mediální oblasti (je tedy ještě vyšší, než v ČT, i v ČRo), což nepochybně velmi dobře ví i předseda JUDr. Augustin – jako dlouholetý zaměstnanec (sportovní redaktor) jak v ČT, tak poté i v ČRo.

Při tom ale odměna za výkon funkce v Radě ČTK je podstatně nižší, než je tomu za výkon funkce v Radě ČT i v Radě ČRo, ale k tomu se konkrétně dostaneme později. Takže i náklady na činnost Rady ČTK jsou tedy logicky nižší, než v případě Rady ČT a Rady ČRo. Rada ČT má 15 členů, Rada ČRo má 9 členů, Rada ČTK má 7 členů.

Stručně k charakteru funkce členů tzv. „malých“ mediálních rad

V terminologii tuzemské mediální krajiny kdysi kdosi zavedl k rozlišení dvou typů CZ mediálních rad název „malá rada“ pro rady médií veřejné služby (tj. Rada ČT, Rada ČRo, i Rada ČTK) a pro RRTV název „velká rada“. Asi i vzhledem ke kompetencím – RRTV (velká rada) je ústřední orgán státní správy se správním úřadem a příslušnými pravomocemi ve správním řízení. Kdežto ty 3 malé rady jsou ve stejné pozici – coby zástupci veřejnosti v rámci odpovídajících médií veřejné služby (ČT, ČRo, ČTK), a to zejména za účelem hájení zájmů veřejnosti ve veřejném mediálním prostoru v rámci činnosti zmíněných médií veřejné služby, čili včetně kontroly, jak to příslušné médium veřejné služby při své činnosti naplňuje své zákonné poslání a pravidla poskytování té veřejné mediální služby ve prospěch veřejnosti.

Ta tzv. velká rada je (coby orgán státu) placena přímo ze státního rozpočtu, via jeho příslušné rozpočtové kapitoly. RRTV je státní orgán a zastupuje hlavně zájmy státu.

Ty tzv. malé rady nejsou orgány státu. Jsou to vlastně kontrolní orgány těch „svých“ médií veřejné služby. A náklady na jejich činnost jsou hrazeny z rozpočtů jednotlivých médií veřejné služby. Tyto malé rady jsou sice sui genesis organizační součástí těch svých médií veřejné služby, nicméně jen fiskálně a zčásti administrativně a z principu nikoli v rámci vertikální struktury – čili zásadně nejsou podřízeny vedení těch médií. Podobně, jako např. soustava státních zastupitelství (coby nezávislá složka státní moci výkonné), anebo soustava justice (coby nezávislá složka státní moci soudní) jsou sice placeny ze státního rozpočtu prostřednictvím kapitoly resortu spravedlnosti, ale nejsou k ministerstvu spravedlnosti v podřízeném vztahu. (Přesto si ještě i dnes řada novinářů myslí – a v tom směru bohužel svou neznalostí i mate veřejnost, že ministerstvo spravedlnosti je nadřízeno oběma zmíněným soustavám, a že je řídí. No a někteří si dokonce pletou i obě složky systému státní moci a soustavu SZ považují a prezentují jako součást justice – což je pochopitelně systémový nesmysl.)

Bohužel to původní nastavení fiskální závislosti malých rad na jejich organizacích má své nevýhody, včetně rizik latentních vlivů, apod. kritických cest systému, což se také v praxi dlouhodobě negativně projevuje (já osobně jsem jedním z těch, kdo právě to už od počátku kritizuje), ale zatím se s tím nic nedělá. A myslím, že je na čase i toto téma otevřít směrem k reálnému řešení za účelem odstranění zmíněných rizik.

Funkce člena mediální rady je veřejnou funkcí (to je stejné u členů všech rad a jde tu o funkci volenou, přičemž členy všech rad volí poslanci Poslanecké sněmovny PČR). Člen mediální rady (a tedy včetně člena Rady ČTK, atd.) je ve výkonu veřejné funkce v režimu dle přísl. ustanovení platné právní úpravy, a to – pro srovnání podobně, jako např. člen rady kraje, města, aj. funkcionář volený do veřejné funkce. Různé typy a druhy veřejných funkcí a pravidla pro jejich výkon upravují přísl. právní normy pro ten který druh funkce. A další pravidla (společná pro výkon veřejných funkcí) jsou dále upravena v pracovně-právní rovině (včetně příslušných agend) pomocí subsidiarity zákoníku práce a souvisejících předpisů v odpovídajícím rozsahu. Tento režim se vztahuje i na členy mediálních rad, přestože nejsou zaměstnanci dotčených médií a nejsou jim ani podřízeni z titulu pracovního poměru (neboť radní nejsou v pracovním poměru). To platí jak v Radě ČT, a v Radě ČRo, tak analogicky i v případě Rady ČTK, takže pro členy těchto malých rad je to odpovídající médium jejich výplatním místem, i místem výkonu dalších agend PaM (práce a mezd), předepsané evidence, atd. Čili pro členy Rady ČTK je tímto místem ČTK, resp. její příslušné organizační útvary, úseky, apod., s odpovědnými pracovníky.

Aktuálně byrokraticky „z mého života

Jak známo, do funkce člena Rady ČTK jsem byl zvolen ve středu 7. března 2018 a v pátek 9. března 2018 jsem se zúčastnil prvního jejího zasedání. Ode dne volby (tj. od 07.03.2018) je tedy ČTK ve vztahu ke mně místem pro výplatu odměny za výkon funkce a zároveň i místem výkonu agend PaM, atd. Nicméně při nástupu do výkonu funkce jsem (mimo jiné) nedostal žádnou informaci o normativu mé zákonné odměny (analogie tzv. platového resp. mzdového výměru, co zná asi každý z práce) a navíc za těch bezmála už 5 (slovy pět) měsíců jsem zatím nedostal ani cokoli ve smyslu analogie toho, co zná asi každý z práce jako výplatní pásku, či doklad o provedení platby, apod. a tak nevím od svého plátce zatím oficiálně zhola nic o tom, podle čeho a kolik beru brutto, kolik z toho jde berňáku jako daň, kolik sociálce a kolik zdravotce. Nevím nic z toho, co mi mé výplatní místo je povinno automaticky sdělit a doložit. De facto i de iure jsem tedy už skoro půl roku v informační nouzi (jak by řekli advokáti), a to nikoli mou vlastní vinou (jak bych dodal já). Při tom na všechny zmíněné (a také na další s tím související) údaje mám podle platných právních norem a předpisů právo a to mé výplatní místo má povinnost to zařídit a provést. A také by mělo mít v rámci té dokumentace agend PaM i účetní doklad o tom, že a jak byla výplata každé odměny provedena (totiž samotný výpis z bankovního účtu pro ten účel nestačí). No, a že za celou uvedenou dobu k ničemu z toho zatím ještě nedošlo, tak to není problémem příjemce odměny, ale je to problém té organizace a jejího odpovědného místa. (Je mi líto, ale je to tak.) Avšak vedení ČTK to ignoruje a vedení Rady nekontroluje ani toto.

Bohužel by se i nezúčastněnému pozorovateli možná mohlo zdát, že by tam i jenom tohle nemuselo být problémem jediným. Vzhledem k dalším indiciím. A to by mi bylo líto ještě víc. Nicméně jsem v rámci výkonu této své veřejné funkce členem orgánu, co má vykonávat i příslušnou kontrolní činnost v zájmu veřejnosti. Což činím. Avšak – jak mi v důsledku nějakých mediálních výstupů z poslední doby (zaměřených i proti mé osobě) řekl někdo právě z té veřejnosti, jejíž zájmy se snažím zastupovat, tak prý má dojem, že mi i v tomto výkonu této mé funkce snad jakoby někdo chtěl bránit, či mi to nějak ztížit, omezit, nebo co.

Hmmm … Že by deja vu?

Faisans? Pour qui?

V průběhu první červencové dekády došlo ze strany „vedení Rady“ k (poněkud jaksi svérázným) přesunům termínů zasedání. Přičemž zmíněné přesuny těchto termínů jsou přinejmenším sporné. Za uvedeného stavu došlo během té doby před termínem zasedání k několika mediálním výstupům předsedy Rady pana JUDr. M. Augustina v několika médiích. Tématika dotčených výstupů byla v podstatě shodná, až totožná. V jednom z těch výstupů (šlo o rozhovor s předsedou Augustinem) dostal předseda tuto otázku: „Po příchodu Petra Žantovského do Rady ČTK také někteří radní začali používat tzv. votum separatum, tedy možnost vyjádřit svůj nesouhlas s tím, jak dopadlo hlasování v Radě o určitém bodě. Jak tenhle nástroj vlastně funguje?“ A na tento dotaz předseda Augustin odpověděl i toto: „Votum separatum si Žantovský s Foltánem přinesli z „velké Rady“, kde je tento demokratický prvek přímo zakotven v jednacím řádu. My ho v jednacím řádu četky neměli, nikdo o něm nevěděl, ale … chceme pravidla pro „votum separatum“ zavést i do jednacího řádu Rady ČTK.“ Tolik citace. A nyní fakta a skutečnosti, aneb uvedení té citované dikce na pravou míru:

Podle platné dikce Jednacího řádu Rady ČTK, účinného i v době dotčeného výroku předsedy JUDr. Augustina (shora ocitovaného) byl procesní institut tzv. rozdílného, resp. nesouhlasného stanoviska (tj. votum separatum) součástí Jednacího řádu Rady ČTK (dále jen JŘ), a to už dlouhou řadu let, podle jeho ust. čl. IV., odst. 2, i.f., v tomto znění: „… Pokud s některým usnesením Rady nesouhlasí, mohou své důvody vysvětlit v písemném nesouhlasném stanovisku, které je součástí zápisu.“ Čili z této doslovné citace autentického ustanovení JŘ tedy zcela jasně, jednoznačně a mimo jakoukoli další pochybnost průkazně vyplývá, že tou dobou ten platný JŘ už dotčený procesní institut (zvaný votum separatum) dávno a expressis verbis obsahoval.

Z toho je tedy prokazatelně a evidentně jasné i to, že:


  1. votum separatum už v JŘ Rady ČTK dávno bylo, čili z toho logicky plyne i to, že

  2. votum separatum si Žantovský s Foltánem nemohli přinést do Rady ČTK

  3. votum separatum nelze do JŘ Rady ČTK zavést v případě, kdy už tam je, neboť

  4. votum separatum v JŘ „četky“ měli už před příchodem Žantovského a Foltána

  5. votum separatum v JŘ tedy bylo, takže o něm v Radě ČTK měli (museli) vědět.


Vzhledem ke shora konstatovaným skutečnostem (jsou to zřetelně prokázaná fakta) tedy lze podotknout, že o inkriminovaných tvrzeních pana předsedy JUDr. Augustina lze s úspěchem pochybovat. A na základě toho by se byť i nezúčastněný pozorovatel z řad veřejnosti mohl domnívat, že např.:

  1. a) předseda Rady ČTK nezná JŘ,

  2. b) nikdo ze „starých“ členů Rady (tj. ne-„nováčků“) nezná JŘ,


a nebo, že

  1. c) předseda Rady uvedl nepravdu,

  2. d) a „staří“ členové Rady tu nepravdu akceptovali, resp. tolerovali (lidově „přikryli“).


Vzhledem k tomu by nezúčastněný pozorovatel z řad veřejnosti mohl právem tvrdit, že shora popsaný stav je pro veřejný zájem z principu zcela neakceptovatelný. A jako takový akutně vyžaduje účinné řešení.

A navíc pro doplnění ještě poznámka: Pokud se tedy pan předseda a „vedení Rady“ konsensuálně rozhodli začátkem července 2018 zavést do JŘ ten (tam už ale dávno před tím výslovně obsažený) institut votum separatum, pak tedy šlo zjevně o jejich záměr k jeho zavedení duplicitnímu, a tedy nadbytečnému. Z kontextu událostí ještě k tomu plyne, že jejich jednání mohlo mít i další motiv – např. zastřít jejich předchozí nevoli k aplikaci nesouhlasných stanovisek a nepravdivé výroky předsedy v médiích o tom, že JŘ neobsahuje možnost uplatnit tzv. votum separatum, když hned poté dne 12.07.2018 z obsahu JŘ vyjmuli právě to shora citované ustanovení čl. IV odst. 2 i.f. o právu členů Rady na ono rozdílné stanovisko (votum separatum). Což je jistě velice zvláštní postup vzhledem ke kontextu vývoje dotčené problematiky a ta věc je vážná.

(Pokračování příště)