Česká média - Jak jsem potkal Mílu Kučeru
logo Facebook
i slova jsou činy

Jak jsem potkal Mílu Kučeru

07. srpna 2018 13:00 / autor: Pavel Foltán

C´est la vie … a smrt k němu patří. Stejně, jako patří život ke smrti. Jedno bez druhého by ani nemohlo existovat. Přirozeně. A já, i mí vrstevníci už jsme ve věku, kdy čas od času někdo z našich kamarádů a přátel odejde na věčnost. Takový je život.

Mílu Kučeru jsem potkal u divadla. Míla, coby rodilý Východočech (narozen v Chlumci nad Cidlinou) byl po desítky let režisérem a pak i šéfem Východočeského divadla v Pardubicích a já byl asi od roku 1981 externě v tehdejším Divadle batří Mrštíků v Brně (čili nynější Městské divadlo Brno), přičemž dvě tehdy vedoucí osobnosti DbM, tedy pan režisér a principál Milan Pásek a pan režisér a muzikant Pravoš Nebeský přišli do Brna s úkolem založit tam skutečně kvalitní profesionální divadelní scénu. A oba přišli právě z východních Čech, kde před tím oba položili pevné základy pro dobrou budoucnost divadla v Hradci Králové i v Pardubicích, takže mezi Brnem, Hradcem a Pardubicemi byl dobrý grunt i ve vztazích, což přinášelo i řadu osobních setkání, spoluprací a dalších příležitostí poznat zajímavé profíky a něco se přiučit. A já měl tu možnost už tehdy a jsem rád, že jsem to mohl zažít. Takže na divadle jsem se setkal poprvé i s Mílou a setkávali jsme se dál, když Míla přijel pracovně do Brna, anebo když jsem já hrál v Hradci, anebo v Pardubicích, což nebylo zase až tak zřídkakdy, protože kromě toho j.h. divadelního angažmá jsem se od začátku 80. let živil i jako profesionální písničkář. Míly jsem si vážil už jako divadelníka.

Naše osobní i pracovní setkání pak pokračovala i v dalších desetiletích, když Míla vstoupil do politiky, coby poslanec a vzhledem ke své profesionální kvalifikaci působil v těch odborných sekcích, které se týkaly kultury a médií. A v infrastruktuře té oblasti jsem se tehdy pohyboval i já, coby analytik a poradce, včetně kulturní i mediální legislativy (tj. zákonodárného procesu v té branži), takže tam jsme se znovu pracovně s Mílou často potkávali. Ale nebyla to jenom politika a paragrafy, co jsme spolu občas na odborné bázi řešili. Měli jsme možnost dělat i na akcích, co nás bavily už z naší podstaty. Třeba na některých kulturních produkcích, jako byla například série atraktivních a významných kulturních akcí „Krylias 1999“ k tehdy kulatým výročím narození a odchodu Karla Kryla, konaných od 3. března do 12. dubna 1999 převážně v Praze, ale i jinde v republice, a to pod vládní záštitou, s TV záznamem, atd. a na tyhle akce jsme vždycky moc rádi vzpomínali.

Nechci moc mluvit o té politice, to je téma, co mediálně válcuje tu nebohou společnost sem a tam čím dál víc kvantitativně a čím dál míň kvalitativně. Ale jednu „politickou“ poznámku na adresu Mílovy poslanecké činnosti říct musím, protože je to tak. Míla nikdy neměl potřebu se na politickém jevišti zviditelňovat, protože z divadla věděl, že jeviště je magické místo, kde se dějou věci, kde to žije mimo prostor a čas, kde herec i režisér skutečně slouží panu Publiku, a každovečerně při tom bojuje a umírá ve figurách a v kostýmech různých hrdinů i epizodních postav. Na jevišti kde Pravda je pravda a Lež je lež. Protože jak říkal už starý pan herec Saša Rašilov „Divadlo je, když přijde Kdo a řekne Co.“ A další bard českého divadelnictví pan Jan Průcha zase definoval divadlo a herectví jako „hrdinství okamžiku“. Tohle věděl pochopitelně i Míla Kučera, cítil to tak, měl to pod kůží a reflexivně se podle toho choval. I jako politik, tj. nikoli v roli politika (na rozdíl od některých jiných politiků herců i neherců). A to je rozdíl. A já za ta léta zažil i několik situací, kdy si Míla ani v politice nehrál na hrdinu, ale kdy hrdinou okamžiku ve skutečnosti byl. I kvůli tomu ho pak z té vysoké politiky vymetli. Takže pak jsme se znovu potkali na začátku milénia, když Míla působil jako vedoucí Úřadu RRTV (tj. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání – tehdejší tzv. „Muchkova“), kde já byl od začátku roku 2001 členem Rady a pak po volbách 2002 tam přišel Míla do té zmíněné funkce. No a za pár let jsme byli i odsud oba vymeteni v souvislosti s akcí, které se tehdy v mediálních kruzích říkalo „arbitrážní protektorát“ a začalo to tunelem asi za 10,5 miliardy korun. V zákulisí bylo za tou naší popravou zejména to, že většina z té tehdejší Muchkovy rady nechtěla dopustit, aby občan, volič a daňový poplatník byl za bílého dne legalizovaně okraden o těch 10,5 mld. korun, přičemž jsme spolu s Mílou Kučerou chtěli jen to, aby platné právo fungovalo, aby tu byla spravedlnost, a za tím účelem aby se tu dodržovaly zákony. V principu nic víc, stačí jen to, a to kdykoli. A pak začne fungovat i to ostatní. Jak prosté, milý Watsone. Tohle dobře znal i Míla a tak se podle toho i tehdy tak choval. A proto pak tehdy došlo k té akci, kterou jeden z těch jejích strojvůdců (tehdejší poslanec a ministr) v kuloárech popsal takto: „… je to krevní msta – je to noc dlouhých nožů.“ Tak i to jsme s Mílou na jedné lodi spolu zažili. A je hořkou, až sarkastickou symbolikou, a právě teď a tady, že něco podobného (líbějí vodpustit, ale skoro nemliš tosamý) jako by se proti nám rozehrávalo zase v jiné Radě, sice bez těch 10,5 miliard, ale na stejném principu – trest za to, že našinec ve funkci chce dělat to, co má, čili hájit zájmy veřejnosti při kvalifikované kontrole instituce veřejné služby (s tou zákonnou povinností), no a při tom našinec opět nechce nic víc, než to, aby se dodržovaly zákony a další platné normy a předpisy. Ve skutečnosti v podstatě jenom proto. Což někdo už zase vnímá jako ten náš věčný těžký hřích, kterým se oni cítí být fatálně ohroženi. Inu, …

Momentálně už pár těch letošních parných letních týdnů buď jezdím koncertovat, nebo sedím u klávesnice a dopisuju aktuální knížku. Už jsem téměř hotov, už mi zbývá jen pár epizod, čili už jen pár desítek stran. A právě v jedné z těch epizod zrovna píšu o některých těch akcích, co jsme spolu s Mílou za ta léta naší spolupráce prožili. A bác ho, zrovna do toho mi přijde parte. Vybavila se mi před očima celá řada scén, jak ve zrychleném filmu, včetně třeba té, v níž na chodbě Poslanecké sněmovny jeden tehdy stranický kolega a ministr doslova řval na Mílu, že ho zničí, že ho nechá exkomunikovat z partaje, že … A to jenom za to, (nebo právě za to) že se Míla vzepřel hlasovat v rozporu s realitou, v rozporu se zákonem, v rozporu s morálkou a s dobrými mravy, v rozporu se svým nejlepším vědomím i svědomím - čili trest za to, že Míla i tehdy striktně ctil a dodržel také svůj poslanecký slib. Stál jsem tehdy osobně přímo u toho. A ten funkcionář pak ty své výhrůžky nechal naplnit. Pár let poté se odebral k Božímu soudu. No a mně teď nad tím smutným parte na vteřinu napadlo, že už si to tam nahoře může Míla i s ním vyříkat v absolutních hodnotách. Ale nejspíš ne, protože ten druhý už je asi po celou tu dobu o těch pár pater níž … Sic transit gloria mundi.

Mílo, jsou věci, příhody a lidé, na které se nedá zapomenout. Dej Ti Pámbu divadelní nebe!